MÉ NOCI DLOUHÉ.

Mé noci dlouhé jdou v samoty opuštěné,

váhavě kráčejí v zelené mlhy ranní,

s nejistým pohledem ke snům jdou nevysněným.

V oči mi padají ubledlé shaslé stíny,

vnikají v mé pusté komnaty nezazděné,

lhostejně samy jdou k svým smutkům bezejmenným.

Vše hlucho, jenom noc vine se zádumčivě,

její tmy nedráždí jas slzy ni úsměvu

a stejně ochotně přikrývá hřích i ctnosti.

A v lože se kladu vůní žen neprossáté,

mých retů k polibku nehledá touha lásky,

netečné krve mé nekřísí náruč žhavá,

mých bolů netiší světice čistým dechem,

ni smilné objetí neláme jejich stesku.

Vyhublé ruce se vzpínají marně k visím,

k etherným zjevením tajemných tragik noci,

chorobně klesají tlačeny tíhou stínů,

strnule, bez síly, bez hnutí visí z lože

nehřáté milenky oddané stiskem vřelým.

Vzkříšené touhy mé bičují v nitru sebe,

procitlá krev bije zmateně v choré stěny,

probouzí akkordy vyznělé tonem trpkým,

a v spánky bodají ubité hlasy klamu

jak v dýmu zmizelé vzpomínky neslyšené.