Mé nové jaro, jak tě uvítat?

Mé nové jaro, jak tě uvítat?

Svět kolem rozrůstá už do poupat,

strom váže svoje větve v kytice

a všechno láskou spjato v dvojice

se snuje přírodou. A se mnou je jen vzdech,

vždyť jásat nemůže, kdo chodí po hrobech,

kde úsměv zhas a srdce trouchniví,

a vzpomínka, pták smutný, bloudivý,

jen usedá a volá kvílivě.

Jde vonné jaro – slunce na nivě

paprsky rozprašuje; povodní

zmlazených vod kraj celý úrodní,

jak řeka s břehem v těsném objetí

hladinu stříbrem vln svých pečetí.

Na roli hrudka – skřivan ožívá,

je radost klíčení, kam zrak se zadívá;

jen váza – srdce, úkryt naprasklý,

a pohled marnou touhou vyhaslý.

Stesk strašný slaví svoje vzkříšení;

byl marně přibit pro své spasení

na kříži odříkání, marně prah'

po doušku sílícím. Jed po kapkách

se snášel k rtům a v úkryt srdce jen,

až život zhořk' a zpust', tak napojen.

Je nové jaro. Kde? Tam venku je,

jsou někde vonné bílé aleje,

měsíčním světlem cesty skropeny

a ústa, ruce, hebké lupeny;

jsou někde srdce, ráje na kraji,

z nichž k nebi jiskry touhy šlehají,

jež rozhořena tichým tajemstvím

se chvějí velké lásky vlastnictvím.

A já zde? Čím v tom jaře, Bože, jsem?

Keř, nalomený bouře zápasem,

jenž kdysi kvet' a větve rozpínal

a hrdě k hvězdám, k slunci hledíval

a věděl, bílým květem naděje

že za rok zas se znovu oděje.

A teď, co boží blesk mu větve sžeh' –

je keřem zas, však v stínu, na hrobech.