MÉ PÍSNĚ. (I.)

„Nech, můj hochu, těch svých písní!“

ondy milá zašeptala,

když svou bílou něžnou ručkou

v mých se písních probírala.

„Nech těch písní, jsou tak smutny,

ani bych je číst neměla.“ –

Čtla je přec a v černém oku

rosa se jí pozachvěla.

A já jsem tu rosu slíbal,

ale slib se v píseň mění;

podala mi bílou ručku:

„Zpívej, nejsi k napravení!“