Mé písně jarní.

Vrátilo se jaro, vrátil se zas máj,

šveholení ptáků naplňuje háj,

vyloudilo slunce z chladné země kvítí,

jež pod jeho líbkou počalo se rdíti.

Lid se z toho těší, – neb prý jara čas

utiší ve prsou žalu trudný hlas.

Bohužel! mé srdce nezná utěšení,

a proto mu nikdy, nikdy jara není.

Jen když šedý závoj po obloze rozestřen,

podzimní když nastal chladný, smutný den;

když matička země kvítí pochovala,

nám jen lupen suchý, – pustý háj nechala;

když ni větřík poklid ten neruší,

ticho, – klid – jak v beznadějné duši:

tu je srdci volno, – neb v svém umrtvení

s mrtvou přírodou pak víc ve sporu není.