MÉ PÍSNĚ.

Vím, řekne mnohý: „Smutná jeho píseň!

Jej zoufalosť snad sklála předčasná,

že všude vidí tmu a krve tříseň...

Vším vinna jest as láska nešťastná!“

A jiný zase: „Jeho duše tmavá

jest jako pustá chodba klášterní;

je mystik to.“ – A kritika dí zdravá:

„Toť choré dítě doby moderní.“

Však nikdo netuší, jak záhy padla

mi slza mladých snů mých do kvítí,

a nedůvěra do srdce se vkradla,

že musil jsem, co pěju, prožíti!

Já nelkám po spůsobu pessimisty,

jenž oklamán byl v touze vášnivé

a rozerván zří všude žluté listy –

čím pláči já, to vše je pravdivé!

Tím trpí žebrák, nahý v noci tmavé

když smutně bloudí temnou ulicí,

tím trpí sirotek, jenž v touze žhavé

si vzpomíná na matku – světici,

tím trpí dítě, které boso, v hladu

zří smutně na paláce nádherné,

tím úpí muž, jenž v zimním, mrazném chladu

se vzpírá marně bídě příšerné...

Já nečekal jsem mnoha v žití květů,

já neměl utopických illusí

a nehledal jsem vidin v zbožném vznětu –

já životu zřel ve tvář bez hrůzy

a přál si jen, bych přece aspoň jednou

měl, co bych jedl, tichý pokojík...

Však doba ta je dosud nedohlednou,

a beznadějný je mé prosby vzlyk.

Já jako na sta jiných bez soucitu

se budu vléci žitím k hrobu snad

a s němou prosbou zírat’ ku blankytu

a trpět mráz a samotu a hlad!