Mé písně.

Mé písně rozkvetlý jsou vřes

ze slunných českých lad,

já tkám je pro chýšku a ves,

ne pro město a hrad,

a ty-li poslechnou mě jen,

mám dost a dost; jsem spokojen!

Či žehrat měl bych snad?

Já u paláců, třeba chud,

nežebřu o milost;

co tamo s písní prostých dud?

Já na chýších mám dost;

těm věrně zpívám v každý čas,

až žalost v nich se změní v kvas,

a vždy jsem bídy prost.

Když slunce svítí, zlato hned,

když měsíc, stříbro mám,

já všude vesele si ved',

ať s přáteli ať sám;

krb teplý hledám v dobách zlých,

a v krásném čase na polích

i v lesích lože mám.

Tu dum a myšlenek mých směs

a jásot, stesk i vzdech

jak pták se vznáší do nebes,

kde tatíček nás všech;

i sním a sním až na podiv

roj písní slétá z luk a niv

v mé srdce a v můj měch.

A vesel dudám na ručest

chat veských věrný host:

„Ó jaký rajský úděl jest

ten drahý český skvost!“

Mně vlhne zrak a chví se hruď –

ó země, matko, zdráva buď

a šťastna na věčnost! –