MÉ PÍSNĚ.

Jak pestří motýli jste vzlétly k modru

z mé duše hloubi – plny naděje

v ten blankyt snivý, v němž se nebe tají,

že sluncem na Vás též se usměje.

Leč mraků křídla přiletěla sivá,

bouř bleskem hnána divě burácí,

a polomrtev motýl za motýlem

se v duši tesknou – teskně navrací.

A ztichly písně – zmlkly neslyšeny,

ve hromu třesku ret jich oněměl –

teď křídla chvějná v bázni tisknou k sobě

a je jim snem, že život záři mel. – – –

Měl? – Ještě má! Tu smavou naděj vdechl

v mých ňader taj slov vroucích kouzla třpyt,

jenž z duše Vaší, Mistře, tryskl velké,

a píseň má chce znovu, znovu žít!

Chce zajásat, však ne juž motýl pestrý,

ten vzlétá jen ve slunce zlatých dnech,

chce jako ptáče zpívat třeba v taji...

Má štěstí své z nás každý ve svých snech.