Mé první a jediné housle.

Všecko zas vidím v myšlenkách,

jakoby stalo se dnesky,

když duše houslí mých uletla

širokou trhlinou desky.

Hořce jsem vzkřik’ a zaúpěl,

v očích slz moře se shluklo,

jakoby v ňadrech mi bolestí

strun citu na tisíc puklo. –

Vzal-li jsem housle do rukou,

nepěly, vzdechly jen, lkaly,

ale tu duši z nich uniklou

slyšel jsem zpívati v dáli.

Něm jsem ji hledal po lesích,

z dálky ji vyhlížel s chlumu,

dumy a sny svoje spřádal jsem

z poletných perutí šumu.

Slyšel jsem, jak mi hovoří,

ševelí, zpívá a suslí –

až jsem si do srdce nastrádal

písně mých pohřbených huslí...

Písně, mé písně, štěstí mé,

kdo ví, kdo cítí, kdo tuší,

že jste mi do srdce zalétly

houslí mých uprchlou duší.

Žehnám ten návrat zázračný,

nechať se počíná stmívat;

když mně Bůh nepopřál písně hrát,

popřál mi vroucně je zpívat. –