Mé pušce.

Ach, puško má, kde dávné jsou ty doby,

kdy udatně jsem s tebou bojoval,

bych vlasť a národ chránil od poroby!

Tak málo osud z dob těch uchoval;

jen tebe v paměť, hořký v srdci žel,

že v cizině mi vlas můj zšedivěl.

Ty’s mnohou lebku v půli rozrazila,

tak mnohé srdce v tluku stanulo;

než, ochabnula v rameni už síla,

ba vše již tady pro mne zhynulo.

Tak dlouho, dlouho byl jsem zarmoucen. – –

Kdy vzejde tobě, vlasti, volný den?

Však marné tužby, hnáty zmrzačeny.

Snad poslední jsem polibek ti vtisk.

Nechť oudy mé již k hrobu nakloněny,

mně neodcizí tobě žádný zisk.

A vzejde-li den vlasti krvavý,

nuž, láska tvá též hrob mi upraví...