MĚ RODIŠTĚ.

Zde opět vidím krajinku tu blahou,

proud zrajících niv, smavý zlatý kraj,

kde v luhu květ se těší milou vláhou,

kde tvrdou cestu má vždy vozataj.

Líc bezmračného léta tu siná

se sklání nad obzorem k pásmu hor,

tu v svitu slunce víska je jediná,

tu chudých chátek tmí se valný sbor.

Je v hluši té a pustém smutném tichu,

kde rodný kraj a chudá moje ves,

je veta po úzkosti stenu vzdychu,

poslední neklid z duše mé se vznes'.

Duch svěžejší a prudčej' v srdce bije

a sladkou, věrou hledíš na ten svět,

vše v duši tvojí novou silou žije,

i naděje i důvěry tvé květ.

Muk, rozmary i pochyb těžké břímě

tu snímá práce neustálé šum

a zas vyskočíš si jednou přímě,

jsi zbaven těžkých, trudných dum.

Sem mezi lid, jenž prostě žije, myslí,

jenž od země, jež dobrá jeho máť,

být nechce a není neodvislý,

kde příbuzní žijí, chci i já se brát.

Kde v zapomnění jsou již mnohá jména

těch, již prosti byli zášti zlob,

kde těla jich jak zrnka uložena

jsou v země matky lůno, tichý hrob.