Mé sny. (2.)

Aj, tu mizí... strop se rozšiřuje,

v nebe chmurné klenba strakatá,

hromovými bubny zaviřuje

zžíhajíc se v světla klikatá...

Šero kol a v zasmušilém šeru

přede mnou kýs šedivější mrak,

země kvílí v dusotání steru,

blýskají se meče křivolak...

Hudba divoká se k uchu nese,

v čelo seje rozechvění mráz,

na vrch duše pobouřené třese

nové dumy bohatýrský ráz.

Meč, ó meč! tak duše moje touží,

v oko proudí plamenělá krev

a již šumně nad hlavou mi krouží

rozedraná, vírná korouhev...

Duchy dědů z daleka mi kynou,

v krvi vrahů potápí se zbraň,

tuholistou, šustnou bobkovinou

zelená se krvavá mi skráň – – –