Mé srdce.

Srdce mé, ty’s citův schránka,

ohlas dojmův cítěných!

Duch můj létá, citem nešen,

bloudí v krajích nadhvězdných.

Jak to srdce divně cítí,

brzo plesá, brzo lká,

tu zas, jak by pookřálo

v písni rozplynouť se zdá.

Srdce, rci, čím jest to asi,

rychleji že proudí krev,

duch že spěje k ideálům,

zřím-li nebes krásy zjev?

Hmota mizí, duch že spěje

v kraj, kde žádný není klam:

kdeže věčné lásky sídlo,

pravda plaší světa mam.

„Toť ta jiskra s nebes výšin,

božského jsouc původu.“ –

Proto srdce k výši spěje,

tam svou hledá svobodu.