Mé srdce bylo pokojno.

Mé srdce bylo pokojno

jak jezera pláň tichá,

když na ni jemný větérek

lahodným chladem dýchá;

a bylo jasno jak to čisté nebe,

než poznalo, o dívko hrdá, Tebe.

Však z poklidu je vzrušily

Tvé vnady, luzná Vílo!

a vehnaly je v divý vír,

kde strašno je i milo,

kde od každého visí hnutí

buď spasení, buď zahynutí.

A srdce mé teď zápasí

vší silou s hroznou bouří,

a ran mu stále přibývá,

a z ran krev teplá kouří;

a síla mizí, klesá ruka,

a k muce druží se zas muka.

A přec to srdce zdráhá se

uniknout tomu víru,

neždá si štěstí, jakému

se těšívalo v míru;

jest hotovo se s vírem bíti

a Tebe, Vílo, vydobýti. –

O duše drahá! děvo má!

Mé srdce rozbouřené

z obvyklé dráhy zbočilo

a v záhubu se žene:

o hleď mu býti hvězdou strážnou!

O rozpal již svou lásku vlažnou!