MĚ SRDCE JEST JAKO PUSTÝ HRAD...

Mé srdce jest jako pustý hrad –

tak smutný a tichý v svém zakletí,

kol do kola zarostlý v hustý trn,

v sen zhroužený mnohé již století.

Na zamžená okna gothická

své tkanivo pavouk si uplétá –

a k cimbuří pustému tiše pták

jen chvílemi znavený zalétá...

A večer, když luny bledý svit

lesk slunečních paprsků zastraší,

tu v arkýřích stíny plíží se

a v hradu to zakletém haraší,

a do dálky snící v temnotě

bolestné zalétá úpění...

– – Ticho však bývalé nastává

při prvém kohoutů zapění.