Mé srdce ranila jsi...

Mé srdce ranila jsi, svatá Paní,

z mých víček prchá v noci každý sen

a den jde kolem v stínech zahalen,

co po Tobě tak toužím bez ustání.

Jak byla bys, ach zlatokvětou plání,

kde myrrha rosou kane na lupen,

kde vůní dýchá cedrů štíhlý kmen

a slunce září v ustavičném plání.

Tam půjdu, v nitru nesa snů svých vesnu,

v mech hebký na břehu vod živých klesnu

do stínů vlhkých pod strom granátový,

snad šelest jeho o Tobě mi poví

a květ-li s něho padne na mě v snění,

to bude jak Tvé s nebe pozdravení.