Mé srdce.

Serenáda Kythéřina! Duch v citovém vzplanutí,

jako pták, jenž moře brázdí, rozepne touh peruti.

Bude kvílet, úpět, volat, plakat, smát se a zas lkát,

roztoužený, rozvášněný, o štěstí se bude rvát.

A až – vím už – tak to skončí, jak mi šeptá vnitřní hlas,

srdce, ze sna probuzené, dlouhým spánkem usne zas.