Mé srdce.

Což na tom, že nám štěstí nalilo

tak málo medu v ústa ze své vásy –

jdou milliony lidí životem

a každému z nich jistě něco schází.

Víš, srdce mé – je v světě štěstí dost,

však almužnou se udílí a dává,

a prosebníků tolik přichází,

že na někoho vždy se nedostává.

Je štěstí jistě v světě ukryto,

však stačí ztišit moře bouřných přání?

Dva, tři je na rty horké přitisknou

a sto jich žitím dál jde s prázdnou dlaní.

A když i my jsme s prázdnou odešli,

což budem lkát a naříkat a zoufat?

Ne, srdce moje – my se vzmužíme

a budem znovu jako druhdy doufat.

A stokrát-li nám prázdná klesla dlaň,

my tisíckrát ji k prosbám zvednem znovu –

snad přec se jednou soucit nachýlí

v tu nastavenou ruku básníkovu.

My od snů mrtvých přejdem v skutečnost

a půjdem spolu ono štěstí hledat –

vždyť nemůže být tolik ukrutným

a dávat všem, jen jedině nám nedat.

Ó pojďme za ním s tichým večerem

a slavíci nám v cestu budou tlouci,

dech jasmínu nás bude provázet

a luna dá nám políbení vroucí.

My půjdem v lesa vonné objetí,

kde démantem květ každý rosným hraje,

kde každý pták má svoji ratolest

a každá sosna divné, staré báje;

kde potok zpívá tiché dumy své,

kde břečťan objímá kříž nachýlený –

tam pokleknem a budem modlit se,

tam prosby naše budou vyslyšeny.

Kus lásky, kterou dýchá celý les,

v své zkrvácené nitro položíme,

a s vírou budem k tomu kříži zřít

a s nadějí se novou navrátíme.

A jizba naše chudá, chudičká,

ó ta se bude udiveně dívat,

až čekat bude starý, známý pláč

a nám to zatím v prsou bude zpívat.