Mé srdce.

Mé srdce – kaple opuštěná,

ukrytá v šerých lesů báj:

s té strany život, skalní stěna,

a s oné snů mých svatoháj.

Zde tichá šeř. – Jen podle dveří,

kde vzpomínek se břečťan pne,

dech naděje kdys lístky zčeří

v dál nesa zvěsty tajemné.

Neb časem paprsk minulosti,

jenž s fantasie květy hrál,

pozlatí rovy, jež tu hostí

tak mnohý mládí ideál.

A jindy slavných činů stopy,

co vonný kadidlový dým,

nad kryptou nadšení se vzchopí

a plynou k výším oblačným.

A klidno zas. Jen když se hnána

bouř osudu sem nachýlí

a zhoubu metá rozpoutána,

zvon citů smutně zakvílí.

Neb útrap kámen s žití skály

když v střechu kaple zabuší –

neb duch můj splyne ve chorály,

se ticho svaté vyruší.

Před Madonnou mou v kráse nové

však ať klid je, či bouře zlá –

ve tužeb lampě křišťálové

mé lásky věčné světlo plá!