MĚ SRDCE.

Mé srdce je jak amfora, jež v chrámu uložena

a naplněna vůněmi,

pro všechny oči ztracena a rtům všem uzavřena

sen dlouhý snila pod zemí,

čekajíc chvíle, kdy jen jeden zrak ji bude zříti,

jak zázrak ve tmě podzemní,

a jedny rty jen blaho vůní jejích lačně píti,

dech věčné rozkoše ssát z ní,

však z lože posvátného byla náhle vyvržena

ve světský rmut a popel, troud,

by s posměchem tu byla před zraky všech roztříštěna

a rozlit vonný její proud!

Mé srdce je jak krb, v němž kdysi mocné ohně plály,

až život prudce do nich dých,

a malé jiskry zbyly jen, jež větrům odolaly,

ty stopy ohňů vyhaslých.

A někdy zaplá ještě v krbu odlesk purpurový,

jejž nelze zcela vyhladit,

toť tajný plamen snů, jež jako hříčky démonovy

zřím ve výhni se zrádně chvít...

V popelu hledám je, jejž přehrabuji bez ustání,

a tiše v příšerných svých hrách

do světa vrhám smělým gestem, rozevřenou dlaní

ten žhavý srdce svého prach!

Mé srdce je jak kniha, v které věrně zachována

je krása nejdražších mých chvil,

a která pro toho jen byla vysněna a psána,

kdo láskou by ji pochopil

a nesl životem ji zbožně v radostech i strasti

na srdci svém jak talisman,

kdo nalezl by v ní vždy zázračný zdroj všech svých slastí

i sladký balsám všech svých ran...

Tu knihu, srdce své, v níž nikdo nedovedl čísti,

dám světu v kusy rozervat,

nechť patří kusy jeho všem, kdo si je ukořistí,

když celé nemám komu dát!