Mé štěstí.

Nech mi tu lásku v život můj pláti,

andělem nebes po bok mi státi,

propastmi bludu, nevěry vést,

v duši mi zvonit edenu zvěst.

Ať mi tu stezku ku ctnosti zlatí,

důvěry úsměv na rty mi vrátí;

v duši-li zvadlý květ jaký jest,

ať mu dá rosy, by mohl zkvést.

Ona mi blahem, úsvitem ranním,

stříbrem je snů, jež slétly k mým skráním,

paprsků zlatem, tajemnou zvěstí,

v myšlenek květu sněhovým pelem,

zářivou hvězdou v obzoru ztmělém –

ó Matko, slyš! – je všecko mé štěstí.