MÉ ŠTĚSTÍ.

Mé Štěstí přišlo kdys – já snil –

a stanulo u dveří zamčených:

Zjev jeho tehdy světlý byl,

a v tváři mělo mladý dětský smích.

Já snil..

Na dvéře tlouklo zamčené –

mne tlukot jeho nevzbudil.

A ono šlo.

Oh, moje Štěstí..!

A minul čas. Ó já se smál! –

tu Štěstí stanulo u mojich bran:

V útulném krbu oheň plál,

mé dvéře tehdy byly dokořán,

a já se smál.

A děl jsem: „Štěstí, ty mi nedáš víc!

Ó jdi, jen jdi..!“ a ono prchlo dál.

Mně bylo teplo.

Co Štěstí, Štěstí..?!

A přece přišlo. V krbu oken zhas

a chladnou síní hořký pláč můj zněl.

Tu Štěstí moje přišlo ke mně zas,

dech jeho vlahý na rtu se mi chvěl...

– Juž oheň zhas’ –

Já Štěstí odkop’, vyhnal ze svých bran,

a horké slzy stékaly mi s řas...

Chci býti sám!

Pah, moje Štěstí..!