Mé vidění.

Tam pod svatým věštců dubím,*)

Kde se Umka zjevuje,**)

Věřte, marně se nechlubím,

Dubí to ujišťuje,

Sešla zjevně do oudolí

K štěbetnému potoku.

Ona s divotvornou holí

Sama dělá mu stoku.

Od velebné její tváře

Padla na mne zlatá záře.

Oko mé se osvítilo,

A teď duchy spatřil sem,

Kterých jméno se třpytilo,

Když je v těle nesla zem.

Obstupujíc svou Bohyni,

Stkvostně korunovaní,

Otevřeli mně svatyni,

Dávno mně milovaní.

Já řka: Znám vás, ó Duchové!

Vy ste k zpěvu mí vůdcové!

Však oblakem já obklíčen

Jako v raním soumraku,

Marně toužím, tak být slíčen,

Tak živého být zraku,

V lítajicým rozmejšlení

A hořicým vnuknutí,

Tak plápolat v vyslovení

S tou smělostí a chutí,

Jako vy, z všech dustojnější,

Věncem z dubu ozdobnější.*)

Vy ze živých ste pramenů

V svatém dubí pívali,

U památných svých kamenů,

Kde ste schůzky mívali,

A kde nyní oslaveným

Velký svátek se světí,

Láskou Umky zvelebeným

Na tisýce století.

Já zde u potoka sedím,

Sotva tam k pramenům hledím.

Tam věštění vystupuje

S zhledem proníkajícým,

Cytedlnějc zapaluje

Zpěvem oheň majicým;

Buď jako proud letí honem

V nejzvučnějším hučení,

Neb se vznáší tichým tonem

V lahodnějším šustění.

Ucho mé se divem staví,

„O zajmi mne!“ srdce praví.

Mámliž jazyk nehybnější

K vyslovení velkosti?

Nebo má být způsobnější

Vyňat z staré slabosti? –

Cžili jeho jest pokuta,

Že naň věštcy nedbali,

Když měl grammatycká pouta,

Do nichž sou ho kovali. –

Prosým vás, duchové věští,

Dejte, dejtež mi návěští!

Teď se dubí vyjasnilo,

Cesta otevřela se,

Kde věštění se zmocnilo

V své vznešené okrase.

Tudy v nejstkvostnějším kůru

Slavně prozpěvujicým

Umka vstupovala zhůru

S hlasem ke mně znějicým:

„Jazyk hbitý a svobodný

Není slávy té nehodný!“

Jako ze sna sa probuzen,

Cžeské plný čerstvosti,

K vyšším zpěvům sem byl puzen

V čisté své horlivosti.

Celá mysl rozpálená

Z Umky od papršlků,

By má byla vlasť chválena!

Teď do všech okršlků,

Novým hlasem tim hlaholí. –

Snad mu zníti vlasť dovolí?