Mé vlasti.

Vy hrobu stíny příšerné,

z nichž prázdná leb zří do světa,

mě neleká ten příkrov váš,

na němž chudobka vykvětá.

Mně nehrozí předčasná smrť,

jáť s úsměvem jí v líce zřím,

jen v tvůj-li posvěcený klín

své mladé srdce uložím!

Však nechci marně zahynout

co oběť náhod neštěstí,

co kratochvilný hrdina

přeromantických pověstí.

Pro lásku k ženě z krve mé

nedám mi krupěj jedinou!

Má prsa Tvá jsou, vlasti má,

a ve Tvé službě zahynou!

Žen láska dar je rozmaru;

nejsladší v době nadšení;

je plápol, jehož mocný žár

Tvé srdce v popel promění.

Jen ryzé zlato odolá

těm plamenům, jenž v ňadra dmou.

Mě hrobu příkrov neleká,

chci padnout, – leč za myšlenkou.

Chci do Tvé svaté zemi jen

složiti tělo, vlasti má,

a ve Tvůj posvěcený klín

pozříť sklennýma očima.

Chci býti prachem, částkou Tvou,

Ty půdo krví sbrocená,

na níž dvou věků proklatých

klekají bídná kolena.

Chci, aby z krve ňader mých

se vznesla pára opojná,

a kojíc duši nadchnula

ta srdce v tichu odbojná;

chci, aby v prsou otravní

se zahnízdili ještěři,

bych smrtí moh’ zachvátit ty,

kdož bohův sudbě nevěří.

Jen na Tvé půdě, vlasti má,

chci klesnout čestně v tmavý hrob,

jen nepatrný kouteček,

bez posvěcení, bez ozdob.

Až v pouhý prach stlí tělo mé,

v šedý se popel promění,

snad na něm Čechův genius

kdys slavit bude vzkříšení!