Mé ženě.

Jak ve snu sobě vzpomínám na trudnou pout:

Zašel jsem do bažin a stále hloub jsem padal,

a nikdo neslyšel mě vykřiknout

a nikdo nebyl, jenž by ruky podal.

Zrak marně k blankytu jsem v zoufalství svém zved’,

bezedná bažina mě stále hlouběj táhla.

Leč v tom jsem spatřil prostý luční květ

a v duši mojí vstala touha náhlá.

Po čistém vonném květu jsem ruce svoje vztáh’,

nadlidským úsilím jsem dral se bahnem k němu.

On nahnul se – já utrh’ jej jak v snách,

s ním na prsou jsem unik’ bahnu zlému.

Já miloval jej vášnivě jak slunce svit,

zpívaje šel jsem tam, kde modré hory

svůj v tiché modro nebes zvedly štít

nad bahen hlubiny a liché spory...

Jsem na vrcholu. U nohou mých svět,

mé zraky přes propasti věků letí.

Na hrudi mojí voní krásný květ

a na něm poupě jedno, druhé, třetí.