Meč a mlat.

To jsou dvě věci vzhledem milé

v snech prvních, líbezných od světa sklamanému.

A jak se blýskají, pravíce udatnému:

Jde-li o svatou věc, kéž nechybíš se cíle!

Když jde o svatý sen

a když jde o lepší, krásnější lidstva den.

To jsou dvě věci, o než opírá se,

na kterýchžto mír vlastně – je-li – stojí.

Vždy hotovy se chvět, vždy řinčet slavně k boji

a krve stápěti se v červánkovém jase.

Vánkem se chvějící a bouři zvedající

a dobré věci to se spravedlivou lící.

A rostou v ceně v spravedlivé ruce

a stávají se ohněm v ruce zdatné,

ohněm, jenž křísí, čistí síly platné

a žene k výšinám andělským dosti prudce.

V němž fönix velkých duchů

se zvedá k většímu a nádhernému vzruchu.

A srdci českému tak mnoho musí býti

a musí svítiti do věků dlouho dál

i meč i mlat, jejž předek v ruku bral,

ve ruku svalnatou mocného žilobití,

ve ruku královskou, jež kalich třímající

byla tak strašlivá, vítězná a se skvící.

Jež znala mečem hnout, že jiskry z něj se lily

a úžaslý ten svět slníce oslepily,

bušící, že se chvěly nejvyšší chlumy země,

když rána první se rozlehla volně, temně

a letěl písně mrav,

by papež uslyšel přes polský zlatohlav.

Meč je věc stařičká, tak stará jako lid

a vyšla od Boha, jak vše jsme od něj vzali,

a kdo zná cenit meč, nemůže zabloudit.

Buď hanba oceli, který rez škůdný halí.

Již anděl třímal meč plamenný, věčně skvělý,

když lidé zhřešivší z cest ráje vycházeli.