Meč Damoklův.

Srdcem tichým, klidnou myslí

v ústret budoucnosti zřím,

Damoklův nechť i meč svislý

visí nad temenem mým.

Na tenké jen visí niti,

přetrhne ji vteřina,

a meč již se dolů řítí

a mé žití přetíná.

Bezstarostně patřím přeci

v budoucnost dál mlhavou;

byli moudří, byli reci

s mečem stejným nad hlavou.

Každému z nás meč ten hrozí,

aby v každé chvíli sjel,

byli věštci, byli bozi,

proč bych já se chvěti měl?

A nechť sjede – drží posud –

bez bázně já k němu zřím,

v meč to zakuklený Osud –

a s tím se již usmířím.