MEČ DAMOKLŮV. (I.)

Nade mnou visí v noci, ve dne;

svůj dvousečný hrot stokrát zvedne

v mé dumy i v můj tichý cit. –

Ó, jak se toho meče zbýt!

Na vlásku visí, okamžikem

můž’ sletět... Co zde v tužby vzlykem?

Ta nezadrží jeho spád,

když síla zniká napořád.

Na chvíli, zdá se mi, že mizí

kams v dálku, dohledu již cizí,

však rázem, než se naději,

jest konec klamných nadějí.

A přede mnou se znova zvedá,

já cítím, jak mé srdce hledá,

ať v snění nočním, shonu dne,

a já se ptám: kdy dopadne?

A chtěl bych pracovat a žíti

a stále zřím tu tenkou níti,

na které visí ostrý meč,

jak ďábla neodvratná léč.

Zvyk jsem již všemu – on však visí,

jak od let visel, teď, jak kdysi,

jak zítra viset bude dál...

a jméno jeho... Ideál??...