MEČ DAMOKLŮV. (II.)

Zas jednou do mých snů se díváš

svým břitkým hrotem

a nejvíce se rozechvíváš

mým nad životem,

když nejvíc chce se vzpnout a rašit,

sny mého blaha začneš plašit.

Ať schýlen nad moudrostí věků,

nad pěvců dumy,

neb v propast sladkých ženských vděků,

tvůj hrot vždy umí

mně blaho otrávit, mne děsem mrazit

a zdeptaného s výše k zemi srazit.

Jen pomyšlení, v týl můj náhle

že slétneš břitký,

mé světy zhroutíš neobsáhlé

i snů mých kytky,

nit žití mého přetneš v okamžiku,

v žluč nektar změníš sladkých dívčích rtíků:

Mně tebou rozkoš ukradena,

již urvu skokem,

mně tebou radost otrávena

jest každým rokem,

vždyť vím to, stále nade mnou se míháš,

a číháš, číháš, ustavičně číháš!

Tu často sním: Jsi fantom pouhý

mých bědných nervů,

a cítím, vrah jsi každé touhy.

Však tíž tu servu!

Nuž bodni! – Darmo! Znikáš do oblaků

a třpytnou hvězdou jen se míháš zraku!

Dál musím žít, dál nést své břímě,

se vléci prachem,

své s chvěním podávat ti týmě

a mříti strachem,

že nedopíši poslední svou sloku,

že zasáhneš mne v lačném tygra skoku!