MEČ DAMOKLŮV. (III.)

Sleť tedy již

a nenechej mne čekat – – –

již je to tíž

se stále tebou lekat,

po plodech Tantala jen chvějným okem těkat!

Duch můj chce žít

a srdce mé chce tlouci!

ret můj chce pít,

co v změně nehynoucí

dá život nesmírný a hřející a vroucí!

Jsi stará Smrt?

jsi nutný všeho konec?

Jsem zvěř? Jsi chrt?

Jsem lup? a jsi ty honec?

Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec?

Či je ti vhod,

že mám se stále řítit,

tvůj lesklý hrot

na šíji stále cítit?

a nemám odvahy sám do dlaně jej chytit?

Což, přelude,

nezmizíš přece jednou?

což nebude

kdy pausy v muku bědnou?

což ruce andělů se v štít mi nepozvednou? – –

Sleť tedy, sleť! –

Však ty se nehneš ani!

Uznej a hleď,

toť horší umírání,

tak z noci k jitru až tě tušit nad svou skrání!

Nuž tedy viz,

jak tobě se již směji!

Již zmiz, či vis,

já dál svou píseň pěji,

tu hroznou úzkosti a děsu epopeji!