MEČ SLAVIE.

Meč nosí Slavie; meč bohové

jí dali u věno, když v dávna šeru

ji na svět vyslali, svou krásnou dceru;

když v srdce děví lesy růžové

jí Vesna vsadila, a lepé vnady

ji obestřely, darem z rukou Lady,

když obou políbením na rtů květech

pták písně zamával jí perutěmi,

a Živa v cestu po neznámé zemi

jí rozhodila zrn svých zásev zlatý,

by nivy její byly přebohaty

a ona plodna, šťastna v zdatných dětech!

Ó tenkrát, když co nebešťanka z ráje

vstříc losu svému mláda vstoupila,

a budoucnosť jak nevyzpytná báje

jí z ranních červánků se šeřila,

vzpjal ještě jednou Perun náruč svoji

a k prsům přivinul dceř milovanou.

„Jak mohu zřít tě kráčet bezobrannou?

Jdeš, dcero má, vstříc obrovskému boji,

a zbraň, jež hodna ochrániti tebe,

zbraň strašlivou ti v zemskou pouť dá nebe!”

Svůj nejpádnější meč vzal Svantovít

a položiv jej hrotem na svůj štít

jak na kovadlinu, jej v pěstech třímal,

a Perun hromoklínem v čepel hřímal

co kladivem, až kov byl dosti tvrdý.

Meč od ran žhavý zvedl kujíř hrdý

a s božským pošetilstvím dal jej dceři.

„Tvůj, Slavie, to meč, v nějž peklo zkázy

a spoustu smrti vbil jsem svými rázy!

Zbraň žádná jak ta tvoje neudeří,

byť běsů nenávisť a msta ji kuly!

Zle srdci, v něž se jako v pochvu vtulí,

ó běda rodu, v nějž se ostřím vseče

a hrotem vbodne rána tvého meče!

Nos meč ten, Slavie! Jím prokláš směle

hruď svého nejkrutšího nepřítele.”

Meč nosí Slavie, meč děsně krutý,

v zmar vrahům v ohni Perunovu skutý,

však žel, – ó žel: že na tom světě celém

jest vrahem, nejlítějším nepřítelem

jen Slavie vždy Slavii, tož nosí

ten meč, jejž krev a slzy její rosí,

meč svrchované zkáze posvěcený,

ne v pochvě – v srdci vlastním zaražený.

Meč samobijstvu, bratrovraždě kletý, –

jak rána jím jest hluboká i želná!

Ó Slavie, že nemřeš ran těch zněty,

toť božským svědectvím, že’s nesmrtelna!

Meč na tvou spásu žhavený tvým otcem!

Ó Slavie, ten meč svůj obrať bodcem

tam, kam jej určil bůh, – a spasíš světy!