Meč všebojec.

V mostě pražském – žádný tlach –

od věže až k věži

meč prý strašný, zbojců strach,

po staletí leží.

Nad ním duní chodců krok,

pod ním šumné řeky tok

do dálavy běží.

Jílec jeden drahokam

v Staré město míří,

čepel jako blesku plam

v hruď se Hradčan šíří,

pohanů jím krotil vztek

Roland, Bruncvík silný rek,

nebo svatý Jiří.

Trůnu chrání vznešenost

ocel jeho křepký,

by jen jímal čest a ctnost

trůnu loket hebký,

ale jílec k ráně pne

na ty naše prodajné

a zotročilé lebky.

Dobrá báje, věř jí, věř,

kdo chceš, Čechu, směle:

proto trčí v noční šeř

Hradčan štíty stmělé,

proto prestol pust a chud

a ty ještě doposud

máš své čelo celé.

Slyšel meč ten mnohý hlas,

strašné přežil vřavy,

po něm dusal Maradas

s žoldáků svých davy,

po něm mnohý lačný rab

v plný přitáh’ do Čech žlab

s cizáckými mravy.

Přitáh’, vytáh’ – jakýž div –

s vozy zlata, nachu,

zvedla se jen s českých niv

za ním mračna prachu –

avšak věru pro nás žel,

tvůj že skvost on nenašel,

divotvorný brachu!

Můžem’ nyní ruce v klín

sníti sen tvůj velký,

že přec jeden vlasti syn

najde hrob tvůj mělký,

že tě vztyčí v jeden ráz,

našim bědám zlomí vaz...

Zatím lovme lelky. –

Vratkou patou tvoji plec

třeme dál jen chabi,

že nás spasí růženec,

který šepcem slabí.

Och, jak sluší našim rtům

vzdechy k němým patronům,

vědí – staré baby!...

Lež tu, brachu, lež tu, lež,

kamž se časy děly!

Drahokam tvůj za veteš

dnes by židé měli,

jiní pak tvou ocelí

ve zdraví a veselí

hřbety by nám dřeli.

V naše půtky, v naši seč

o jiné vím zbrani,

v ústech našich naše řeč,

vůle k činům v dlani,

dvojice té světlý lesk

jako palný Boží blesk

naše vrahy zraní.

Počkáš, reku ospalý,

jak ti v hruď to vběhne,

až v ty svaté zápaly

Čech své srdce zžehne,

hlavy dolů! z plných plic

v roje svojich pijavic

až tvým heslem šlehne!