Mech.

Ať jdu tam anebo sem,

k dědině či k městu,

napořád stín za stínem

zaléhá mi cestu;

ve dne, v noci – naschvál snad –

stále vždy a stejno

kráčí se mnou v před i v zad

tajemné to hejno.

Jen když v mech si uléhám,

menší se a krátí;

proto mech rád nad vše mám,

když jej slunce zlatí.

Tož až stíny v šíř i v dál

v noc se věčnou stekou,

uhostím se jako král

v mechu rakev měkkou. –