MEDITACE.

Do trávy uléhám, již nebe dohořívá,

stesk šumí v korunách, a hloub se hlava vrývá

v ten polštář zelený, jenž květy postříkán,

co vůni jadrnou zem s jejich dechy mísí,

svůj jednotvárný zpěv v jasanech cvrčí křísi,

od meze vane dymián.

V klid vše mne kolébá, trav šelest, výdech země,

snít zvolna začínám, a zdá se mi, že témě,

šíj, bedra znenáhla, pak celé tělo již

se hrouží do země, jež zavírá se nad ním

se svými travami a hmyzu ruchem fadním,

tak měkce shrnujíc svou tíž.

Tma všude, čirá tma. V tom z koutku něco svitlo,

jak růže padla by sem žhoucí, a hned kmitlo

zas blíž to jiskrami, zas prškou bludiček,

teď paprsků již snop sem požárem se řítí,

zář hroudu prolíná, prsť, kořenů spleť sytí,

i nerost, jenž se s pískem spek.

Vše světlem jásá teď jak křišťál průsvitavý,

mé oko upřené v něm hmotu, jak se taví

ve stálém přerodu, zří vznikat, zanikat,

v taj stoupám tvoření, vše chápat mním v tom vzmachu,

a je mi, jak bych měl se lidských bájek tlachu

tak z plna hrdla hořce smát!