Meditace. (I.)

Za Bicí halen v pokoru

spěl Dante k Bohu nahoru,

se světci „Svatý“ zpíval,

a roven svému Mojžíši

též Slitování nejvyšší

Michelangelo vzýval.

A k Panně nebes na trÓnu

pěl Petrarka svou kanzÓnu,

a to s tak vroucím citem,

jak Abélard jím také plál,

když hříšné lásce unikal

a Boha zval svým štítem.

Leč ten, kdo chce se modlit dnes

a zvednout oči do nebes,

kdo vroucí touhu cítí

slast lepší hledat duší svou,

než onu, kterou časy rvou

a jež se s žitím sřítí,

by neprobudil divý křik,

že blázen je či zpátečník,

či člověk nepraktický,

prv nežli může ruce spnout,

že utvořit si umí soud,

se hájit musí vždycky.

Dnes, vše kdy spíše vzplamení

nám hruď, než víry znamení,

a pochyba nás dusí,

kdo kochat chce se v Bohu svém

a mluvit s ním, dřív před lidem

vzít odpuštění musí.