Meditace. (II.)

Jen sobě v srdce sáhněte,

Ó vy se modlit prahnete,

vy davy nevěřící,

Ó chtěly byste mnoho dát

za onen cit, v němž jedenkrát

jste klekli s dětskou lící

před oltář, kde plál svící řad,

přes než pruh dne se okny klad,

v němž kadidla dech stoupal,

co flétnou zněly varhany,

a spěžový zvon se strany

se v klenbách věže houpal.

Tam vzpomeňte, že matce kdys

ve známý tak vám její rys,

z nějž k vám se láska smála,

cit jiný stoup' jak svatozář,

když uvedla vás před oltář

a vaše ručky spjala,

že tázavě jste zřeli k ní,

co cítí as a o čem sní

vás odpuzujíc hebce,

a poznali jste, tímže rtem,

jimž líbala vás mezi dnem,

že s Bohem o vás šepce.

A vzpomeňte, že řekla vám,

ten Bůh že otec váš je sám,

jenž k vám se s láskou chýlí,

a viděli jste otce v snách

a ještě v těchto hodinách

jste pouze dětmi byli.

Ó city prvních dojmů těch,

Ó dojmy drahé, po létech

Ó stopy vzácné vůně,

proč zimavý vás rozvál dech,

a v těch, kde dlíte, záhybech,

proč právě jizva stůně?