Meditace. (III.)

Jsme dětmi svého století

a v srdce svého poupěti

přec vonný dech též máme:

co hodno cti, ctít budem též,

vsak lež, byť svatá byla lež,

ne, ta nás neoklame!

Za Pravdou cestou trnitou

jen se svědomí záštitou

lid stoupá od pravěku:

přes meč i plamen hranic výš

jde tam, kam ty ni netušíš,

ni slina plná vzteku.

Tož na té pouti, jež chce cíl,

nás děti lid ten probudil

a jsme jak on zde hostem:

na rodokmenu časem tím

nám nazvati se posledním

lze jeho letorostem.

Leč on kde stanul, jdeme dál,

jak před dědem on prvé stál,

jak před námi zas děti,

a na obzorech starých snů

dnes jinak než za dávných dnů

se vinou kresby v změti.

Jest jiný zorný úhel dnes,

svit jiný šlehá od nebes,

a zjevení kdes v dáli

a báje, mythy, zázraky

jsou zlatolesklé oblaky,

jak včera vzduchem vlály.

Leč poesie vždycky z nich

na křídlech bude andělských

i nám se snášet v duši,

a co dřív otcům přálo klid,

to u vážnosti tiché mít

i synu dobře sluší.

Čím vskutku byli nadšeni,

ať vypráví svá zjevení,

ať opojí nám zraky:

jsme dětmi svého století,

leč v srdce svého poupěti

chcem pěstit vůni taky.