Meditace. (IV.)

Ó Bože, ty mne zříš, co jsem,

ty víš, za kterým tíhnu snem,

jak pokoje si nedám!

Rty nerozdělím k posměchu,

v lži též však není prospěchu,

já tebe, tebe hledám!

Jenž tak jsi slunce rozlítil,

že není, kdo by necítil,

že ono život dává,

je v žilách cítí každý hřát

a to, co pravým shledal, rád

ku slunci přirovnává:

proč usoudil jsi, Bože, nám,

že Pravda, jež nad slunce plam

být zářivější měla,

má s důkazem se teprv rvát,

a dračím křídlem zastírat

ji může chmura stmělá?

Ta Pravda, na niž spoléhat

má Práce, Ctnost a s Láskou Řád,

v ní svou brát mízu zdárně,

má pochybnější nad vše být

a k zoufalosti svádět cit,

jenž pro ni stůně marně?

Neb rci, nač sníti lásky sen,

když pochyby má plodit jen,

jež ve klín ruce věsí?

Nač potem práce rosit líc,

když tvoje lidstvo pouhé Nic

za prahem hrobů děsí?