meditace jednou provždy

když je ti šedesát, tedy už dost,

když pořádek v srdci a tepnách ztratíš,

také si vzpomeneš, žes tu jen host,

že prach jsi a v prach se vrátíš.

vadnoucí květina zhroutí se do trávy,

a pták, jenž dozpíval, se stromu spadne.

škoda, že nejsme pouhé ponravy:

chroust má své poslední jaro tak ladné.

jinak však sbohem a škoda slov.

bez pověr smrt – van brázdami čela.

náhradu najde i zármutek vdov.

hlavní věc: aby moc nebolela.

bez bídy, násilí, cizopasníků

bude se jednou as krásněji žíti.

tím bude smutnější smutek zániku.

nechtěl bych posledním člověkem býti.

ostatně padnu na prahu budoucna,

s očima plnýma minulosti –

to rovněž není pád ani opona

pro moje srdce, pro moje kosti.

proto však hlava mě vůbec nebolí,

má hlava čistého pozemšťana.

jsem příliš z mnoha v dálce i okolí,

jsou ve mně, já v nich a světová strana.

jen tu a tam, spatřím-li blízko před sebou

na větvi ptáče, uslyším zpívat

dětinský žal, že na tu věc rozkošnou

nikdy se potom už nemožno dívat.