Meditace o drožkáři.

Jak říká se, Rafael Sanzio

i bezruký že malířem by býval,

tak drožkář musil stát se drožkářem.

Ten los, ten osud jedině mu zbýval,

by s Rosinantou stával na rohu

a na kozlíku přemítavě sníval.

Své místo vždy si člověk dobude. –

Čím dříve byl, to dá se těžko říci.

Snad narodil se už s tím kabátem,

s tou upřímnou a trudovitou lící,

s tím usmoleným v ústech doutníkem,

s tou Rosinantou bědně harcující.

Snad narodil se už s tou drožkou svou,

jež při jízdě tak žalostivě sviští...

Teď ve dne, v noci, v dešti, za sucha

on podřimuje na svém stanovišti,

čte žurnál svůj a dumá hloubavě,

kým směrem půjde politika příští.

On ví, co Bismark nejspíš udělá,

zda ještě s vojnou nějaký čas počká,

on všechno ví – – A teď se natáhne

a zívá – mhouří chytrá, malá očka,

teď zvolna smeká – – nic. Vy šli jste dál.

A dál tu stojí prázdná, sešlá dročka...

A její pán tu zvolna usíná – –

Jak dával by si odpovědi kladné,

nahoru, dolů hlava kývá se – –

Ó, kdo by plašil snění jeho ladné?

Ó, jděte kolem tiše, po špičkách,

ať Rosinanta na vás neupadne!