MEDITACE O IDEALU ŽIVOTA. (IV.)

A nedat ztrpčiti si radost z díla svého.

Vždyť každý, co jen můž’, ze slunce zachytí,

jež Krásou jmenujem’, tu radost na něm z všeho

si nedat ztrpčiti.

Na vlastní podstati vždy z nitra pravdivého

si sladkých písní zdroj dál nechat perliti,

než, atom, splyneš zas k dnu moře bezedného.

Tu chvilku života tak sladce líbezného,

nač dát si otrávit? Spěš číši dopíti!

A smrt když na dně v ní, ze srdce nezdolného

jí ani slední mžik života pozemského

si nedat ztrpčiti!