MEDITACE PO VÁLCE

Člověčenstvo

krvácelo ze všech svých ran. A umíralo.

Samo si je zasadilo sebevražedně před tváří Boha,

nevědouc, na koho svaliti vinu, přimklo se k matce Zemi.

Neměla však času rodit matka Země. Pohřbívala.

Zmatek vybíjených národů, mučených duší,

hrůza zmrzačených těl,

překotné stěhování pobízí k spěchu předurčeného k smrti,

hučí halasem, tlumeno kroky v sesýchající krvi.

Dočkáme se života, vyvolení, domyslíme se konce?

Láska často jen nachází malý úkryt k odpočinku,

sepiaté ruce, volá, nevyslyšena,

na jejím zmužilém vyčkávání lpí těžké slzy,

zhořklé pokořeným roztoužením.

Přátelství bratrské druží se. Ale se zaťatými pěstmi,

sílí v mlnný výboj, čeká, až vybije se zítra

v nových řádech světových.

Sepiatější, čím dotěrněji obnažuje sobectví,

zlé pudy lidstva. Sobectví se vším, se ctí, statečností

dostavilo se na hromadné pohřebiště,

kramaří, vyssává morek z vyhladovělých kostí.

Ceny přibijí na vrata tržnic, zákonné to odpustky

malých i větších i největších šelem,

spojených v řetěz nedozírný rozplemeněných odrůd,

stále sílu ssajících a lidstvo vraždících.

Ale z té plahočivé bídy

svědomí člověčenstva se zdvihá, nejcitlivěji se chví,

touží se vzpamatovat,

prohřešivši se na sobě hledá, slitovníka

s pohledem přísným vzkříšené spravedlnosti,

tak smírné a vidoucí, jak náhlé světlo

do temnoty, kde bouří vše vyvráceno, bez hnutí

po sídlech nezbylo památky, zoufale trčí z měst

pahýl věže, jak šibenice, pokrvácená

hromadnými popravami.

Svědomí, sviť a zadrž ruku nenasytných tyranů!