MEDITACE ŠTĚDROVEČERNÍ.

To štědrý večer byl – však ne, jak v básních bývá,

kde zvony hlaholí, kraj zavát je a tich;

to šerý večer byl, kdy v hustou mhu vše splývá,

jež padá na město, kde bláto v ulicích.

To večer nevlídný, kdy každý s touhou tíhne

v kruh drahých duší svých, kde jásot, smích a ples;

jsou pusta náměstí – jen tu a tam se mihne

stín chodce, na cestě jenž opozdil se kdes.

I já se opozdil a ku domovu chvatně

postranní ulicí jsem s touhou v duši spěl,

když v svitu luceren, jež plápolaly matně,

jsem ženštin několik na rohu státi zřel.

Ty ženy ubohé tak pozdní chodec vídá

v ulicích setmělých vždy za večera stát:

je osud přinutil, snad neštěstí, snad bída,

za bídných grošů pár svá těla zaprodat.

V tom kalu velkých měst to zjev je všední, známý,

a bez povšimnutí jdem dále kolem nich,

však na ten štědrý den to přece pohne námi,

jak zříme je tak stát, kdy všude ples a smích.

V těch chvílích radosti, tak vlídných a tak klidných,

kdy každý cítí mír tak svatý ve hrudi,

jak může býti vám, vy nejbídnější z bídných,

když lepší myšlenka se ve vás probudí?

Když některá snad z vás se rozpomene zpátky

na dětské svoje hry, na nevinnosti věk,

snad mnohá znala z vás též otce, něhu matky, –

ó, jak vám musí být za takých vzpomínek! –

Těch teskných myšlenek spád hlavou se mi řítil,

jak s oním večerem kol vás jsem rychle spěl.

A tehdy poprvé jsem vaši bídu cítil,

a tehdy poprvé jsem s vámi soustrast měl!