MEDITACE SVÁTEČNÍ.

Po tichých polích slunce odpolední těkalo,

zčernalé rány pluhů teple hladilo,

až ticho sváteční se kroků ozvěnami zlekalo...

Jásavé pění skřivanů a cvrčků housle zladilo

v pokornou hudbu odpoledních modliteb.

A z keřů nejchudobnějších to stíny chladilo,

mír ze svátečních obydlí a z prahů zavál chléb,

lid mlčel pokorně i zvířata a úrod klas,

jenž uzrával a zlatě hořel, sluncem slep...

A jako touhou věčnosti vše přibližuje čas,

vteřina za vteřinou, vše, co žití, růst a květ,

minulá rozkoš, bolest, délka rovin, příkrý sráz,

to vše, ač žití oddáno, se zdálo odcházet,

jít zmaru vstříc a toužit po nesměrných dnech

příštího života se nekončících let,

klid tak byl pokojný, vál snášenlivý dech

z vesmíru, z klidu živých, z mrtvých mlčení,

z odkvětu stromů, z odumření věcí všech,

že zdálo se, vše o budoucím sní již vzkříšení...