Meditace. (VI.)

Ó nehleď na má slova tak,

Ó ve zvlhlý mi popatř zrak,

čti v mého srdce hlase:

ten duch by nerad upad v klam,

a přec ti celý podávám,

čím stal se v našem čase.

Jest chudý tak, leč promluv jen,

můj Bože, bude posilněn,

ty bys jej zdokonalil:

snad přece není klamnou zvěst,

že odhalit chtě pyšných lest

jsi peníz vdovin chválil?

Ne mnohomluvný pohan jsem,

bych jal tě slov svých přívalem,

mně fráse nepostačí:

od prosby, již zná obyčej,

před Pravdu s pravdou kráčí.

Když zaslechnou ji lhostejní,

dí, dost že prázdných slov je v ní

a marně rtům že zniká,

a u těch zas, kdo čelí jim,

snad bude zdát se rouháním

rmut, bez masky že vzlyká.

Tu modlitbu, jež nesklidí

cti proto nikde u lidí,

tím vřelej přijmi, Pane,

a co ji zhaní světa kruh,

ty vyslyš ji, můj osvěť duch,

dím amen, ať se stane!