Meditace.

Jsem staroslavné království, v západních vodách ostrov,

a předtuchy plný chvěju se až do základů svých –:

bičován bouřemi, svíjeje se v nehtech smrtící zkázy,

věk starý s novým zoufale zápasí na pláních.

Jsem staroslavné království; v pyšném baroku s erby

spí aristokratické paláce v šeru klikatých ulic,

prach leží na façadách oprýskaných a uvnitř v rozlehlých sálech

bezhlesé bledé panstvo dlí zděšeně k sobě se tulíc.

Tam venku na prsou slabého starce mladý athleta klečí...

Jest všecko, všecko ztraceno juž, země jest pohřbena v tmách,

divoký vítr vyvrací nám ložnice, chrámy a duše,

a bleskem stihnuty paláce naše topí se v požáru nach.

Však noci, noci jsou nejhorší; každý smrtelně bled

do dálky strnule naslouchá lijavcem, temnotou, mračny –:

ohromné, zpěněné, šílené moře v hrozivé notě tam hučí,

jakoby všecko pohltit chtěl ten příšerný netvor lačný...

Jsem staroslavné království... Ne, probůh!... To bylo snad včera

či před lety možná... nevím juž... ten ostrov byl kdesi, byl,

ty zamlklé, temné paláce, to bezhlesé, bledé panstvo,

to ubohé království západní, kde zoufalství smutek se lil.

Ale já nechci juž, nechci vzpomínat toho, co pohřbeno leží

v hlubokém moři, jež modrý svůj proud rozlilo úrody plný,

já z divoké jeho pěny narodil jsem se znova,

jsem pyšný a silný a nenávidím jako ty jeho vlny.

A byť se i vyzáblé tělo mé bědami dědictví třáslo

a starý rod buržoy reflexy házel v nádheru nových mých snů,

já sebe v sobě jsem zachránil, jdu sám, jdu silný a prudký,

nevěře potlesku, záští se nelekám a jen k svému slunci se pnu.