MEDITACE.

V mládí a lásky teplých dnech,

sluncem kdy planou nám dráhy,

kdo si kdy nepřál jako dech

zmizeti, umřít tak záhy?

Za letních nocí, světlých tak,

líbezných jako to žití,

zdá se tak lehko zavřít zrak,

usnout a s úsměvem sníti.

Ale čím vlny bijí víc

do boku vratkého člunu,

a čím víc osud píše v líc

bolestnou života runu:

tisknem’ svůj život blíž a blíž,

vzdychnem’: Jak pádí, jak pádí!

i přes tu bolesť, trud a tíž

vášnivě máme jej rádi.

Život ten, který za krátko

pozbyl své krásy a ceny,

z kterého třpytné pozlátko

smyly už bouřlivé pěny.

Jsme jak ty děti bláhové,

které vždy dají jen plačky

z náručí, třeba za nové,

staré své, odřené hračky.