Meditace.

Z luk vodou sytých, z kterých pára vstává,

a z dlouhých lesů na obzorech spících,

z vod rozlitých a z kmenů v hloubkách tlících,

ó, věčné Slunce, tvoje stoupá sláva!

Tvá svatá záře, opojná a žhavá,

plá stejně klidně na praboha lících

a na oltářích v Madonn zřítelnicích

jak v kalužích, kde suchá hnije tráva.

Mně v sporech duše, kam svou píseň nésti,

zda v sídla bohů nebo v hloubky žalu,

tvé vzňaté líce jásavou jsou zvěstí.

Chci sluncem býti, s jehož svatých tváří

tak v mramor chrámů jako do močálů

vše v zlato měníc božské světlo září.