Meditace.

Je marno zavírat dvéře potulným steskům:

Přijdou a žebrají smutně o skyvu chleba,

že musím je pustit přes práh do svojí síně,

bych zahřál jich údy skřehlé severním větrem.

A hovořím s nimi... Všechny illuse schladly!

Ach, špatné svědomí cítím rváti svůj mozek.

A nelze už jinak, nežli přijat ty duše –

Vždyť bydlely kdysi se mnou pod jednou střechou.

Den. Pod okny mými vadnou kvetoucí sady.

Je nudno už smát se, vždyť již vychladly vášně.

A jedno jak druhé. Marno! Nepřijde jaro!

Oh, zlomiti se vším, co kdys žilo a žije,

jen to kdybych mohl, pak by rozkvetly sady

a z duše by tryskly zdroje nového žití!