MEDITACE.

Ó, světe bez konce, kde v milliardách těl

též bídný život můj se zmítá, vře a sní

a v mdlobných rozkoších a výších lidských děl

má vzpruhu nalézat pro řadu marných dní.

Čím pro tebe jsem já a čím jsi pro mne ty,

když jednou zapadnu a zmizím beze stop

a půjde tisící tak jako šel už stý

přes pustý, neživý a neznámý můj hrob?

A jestli lidu dav mne bude ctíti dál,

co plátno bude to, když i ty smete Čas,

když bude státi svět tak jako dříve stál

před narozením mým, než vroucí zněl můj hlas,

když konečně i zem pod tíží trpkých let,

jak pevný vesmíru a věků velí řád,

by umožnila vznik a nových světů vzlet,

svůj konec najde kdys, i její ruch a chvat?

A přece, bláhový, jsem žil, šel cílům vstříc

a státi nezůstal v lítosti stadiu,

mám dosud teskné dny a uplakanou líc

a zoufám, z kalicha když zel se napiju,

ač musím nutně kdys své s bohem světu dát

a tajným bytostí se opít zánikem,

před říší neznámou v posvátný klesnout pád,

bych navždy zapomněl, že byl jsem básníkem.