Medusa.

Jen málo typů základních má příroda,

pak opakuje se a v tvářích lidí všech

těch typů několik vždy najdeš z pravěku.

Jsou pozměněny sem tam trochu, jinde víc,

však původní rys vždycky tváří prokmitá.

Tak nedávno jsem spatřil Medusinu tvář

u dívky celkem banálního původu,

však vlasů černé kučery jak háďata

kol bledé tváře příšerné a mystické

a tenkých retů škleb i v smíchu patrný

a zuby perly, útlá šíj a oka žeh

a němé pohrdání světem kolem úst:

toť celá přísná maska velké Mstitelky!

Jen mluvit neměla! – Tu dvěma slovy v ráz

se rozplynulo kouzlo snivé antiky,

jež v rysech tváře spalo, v duši nikoliv –

Leč přiznám rád, nebezpeč zkamenění

bych volil desetkrát od pravé Medusy

než všední cynický škleb toho padělku.

Však v souzvuk i to splývá s dobou moderní:

Co platna na světě by byla Medusa,

kde více není Persea? – To jasno přec!